Domingo de Soto byl dominikánský mnich a teolog, člen školy v Salamance. Žil v 16. století. Přišel obsadit místo zpovědníka krále a císaře Carlose I. Studoval na univerzitě v Alcalá a vyučoval teologii na univerzitě v Salamance. Začal se zajímat o fyziku, logiku a ekonomii, obory, v nichž měl zajímavé příspěvky.
Domingo de Soto se narodil v Segovii v roce 1494. Jeho původní jméno bylo Francisco, ale když se přidal k dominikánům, převzal jméno zakladatele řádu. Svá studia rozvíjel na dvou významných evropských univerzitách. Nejprve na univerzitě v Alcalá, kde vstoupil do řádu kazatelů (dominikánů). Poté na univerzitě v Paříži. Poté se vrátil do prvního z nich, aby v roce 1520 obsadil katedru metafyziky. O 12 let později, v roce 1532, se přestěhoval na univerzitu v Salamance, aby obsadil svou katedru teologie. Od této chvíle vstoupil do školy Salamanca. V letech 1540 až 1542 byl převorem kláštera San Esteban.
Dominikán se jako císařský teolog účastnil Tridentského koncilu na žádost Karla I.. Později, v roce 1548, se jako katolický teolog podílel na vypracování prozatímního augsburského sněmu.
Byl také součástí Junta de Valladolid (1550-1551), kde se diskutovalo o léčbě amerických indiánů. Segovian hájil rovnost domorodců s dobyvateli a nutnost uznat jejich práva po vzoru Fraye Bartolomé de las Casas.
Díky prestiži, kterou získal, a dosažené důvěře mu Carlos I. nabídl biskupství v Segovii. Ten to však odmítl, protože raději pokračoval ve spojení s akademickým světem.
Domingo de Soto zemřel v Salamance v roce 1560.
Myšlenka Dominga de Soto
Dominikánská řada přispěla v různých oblastech. Byl významným teologem a zajímal se o vědu a ekonomii. Jak bylo ve škole v Salamance běžné, zamyslel se nad morálním rozměrem ekonomiky.
Sociální starosti a pomoc těm, kteří to potřebují
Jeho úvahy se točí kolem filozoficko-politických problémů doby, takže znalost kontextu je klíčem k jeho pochopení. Jeho myšlení je možné poznat díky publikaci některých jeho recenzí a jeho prací. Základem všech z nich je obrana důstojnosti a svobody všech lidských bytostí.
Jeho stádium jako převora se shodovalo s těžkými hladomory, těžkou ekonomickou krizí a choulostivou situací sociálního konfliktu. Zvláště postiženo bylo město Salamanca, takže žilo velmi blízko. Veřejná moc v reakci na to uzákonila řadu opatření zaměřených na ukončení žebrání. Domingo de Soto se domníval, že někteří byli příliš rigidní a porušovali práva chudých. Mezi nimi byli povinni vlastnit potvrzení, které odůvodňovalo situaci chudoby, bylo zakázáno žebrat mimo oblast jejich původu nebo vyžadovali dodržování některých náboženských zvyklostí.
V této souvislosti napsal v roce 1545 svou Rozpravu ve věci chudých . Kritizoval v něm kladení těchto požadavků, které podle něj narušují jeho důstojnost a svobodu. Tvrdil, že zákony slouží k pomoci chudým, a ne ke zkoumání jeho osobního života.
Tato predispozice ve prospěch vyloučených ho vedla také k obraně původních Američanů a jejich práv. V Juntě Valladolid Domingo de Soto pevně zastával svou pozici, že evangelizace Nového světa by měla být pokojná. Podle jeho názoru nic neospravedlňovalo násilí proti lidem, kteří, jak hájil, měli svá práva a důstojnost.
Svoboda obchodu, soukromé vlastnictví a útoky na lichvu
V souvislosti s inflací kvůli příchodu drahých kovů se ptal na legitimitu bankovních operací. Jeho úvahy vycházely ze zjevného rozporu mezi naukou církve a snahou o zisk ze strany bank a lichvářů. Jeho názor byl podobný jako u ostatních členů školy Salamanca. Na jedné straně hájil svobodu podnikání a získávání výhod. Ale na druhou stranu kritizoval ty praktiky, které by se daly klasifikovat jako lichvářské.
Další osou jeho úvah bylo soukromé vlastnictví. Kolektivní či obecní vlastnictví podle jeho názoru podporovalo tuláctví a lenost. Poukázal na to, že tento druh majetku poškozuje poctivé a pracovité, zatímco odměňuje darebáky. Navzdory obhajobě poukázal na to, že ačkoliv ekonomický systém založený na tomto typu majetku by byl nejvhodnější pro podporu míru a obecného blaha, jeho zavedení by neznamenalo konec hříchu a nemorálních praktik, protože schopnost hřešit se uhnízdila v nejhlubšího nitra lidské bytosti.